Česká škola architektury v Brně byla ustavena po vzniku československého státu, v roce 1919, kdy se naplnily dlouholeté snahy o zřízení odboru architektury a pozemního stavitelství na České vysoké škole technické v Brně. Ve školním roce 1919/1920 byl otevřen první ročník studia a děkanem byl jmenován architekt prof. Karel Hugo Kepka.

Nový odbor se vytvářel postupně. Zpočátku zajišťovali výuku někteří učitelé odboru inženýrského stavitelství, avšak brzy přicházeli učitelé noví. Prvními profesory byli architekti prof. Karel Hugo Kepka a prof. Emil Králík. Po nich byli postupně jmenováni prof. Adolf Liebscher, prof. Vladimír Fischer, prof. Jaroslav Syřiště a prof. Jiří Kroha. Prostorové umístění odboru architektury a pozemního stavitelství nebylo dobré. Teoretické předměty byly umístěny v hlavní budově české techniky, odborné ústavy byly umístěny v neutěšených prostorách v najatých bytech činžovních domů. K výstavbě samostatného pavilónu pro odbor architektury a pozemního stavitelství, plánovaného od poloviny dvacátých let, nedošlo a odbor byl z nájemních budov přestěhován až v roce 1934 do strojnického pavilónu a do třetího patra tehdejší novostavby právnické fakulty na ulici Veveří.

Za hospodářské krize hrozilo též brněnské škole architektury nebezpečí, že zanikne. Zrušení školy bylo však díky úsilí profesorského sboru, studentů a podpoře veřejnosti zažehnáno.

Přestože se nepodařilo v období první republiky plně dobudovat odbor architektury a pozemního stavitelství na České vysoké škole technické v Brně, vykonal se za dvacet let trvání ve svízelných podmínkách velký kus práce. Brněnská škola architektury se v tomto období rozvinula ve výraznou školu, kde bylo architektonické studium pozvednuto na evropskou úroveň. Škola se stala jedním ze středisek teoretické a tvůrčí práce, z něhož čerpala česká pokroková avantgarda.

V době nacistické okupace se četní učitelé a studenti odboru architektury a pozemního stavitelství aktivně zúčastnili národního odboje a řada z nich byla vězněna i v koncentračních táborech. Zahynuli Vladimír Krondl, Jaroslav Poledník, Hugo Foltýn, Vladimír Neumann a další.

V roce 1945 došlo k obnově brněnské techniky se samostatným odborem architektury a pozemního stavitelství. Muselo se vynaložit mnoho úsilí k zajištění prostorového vybavení, nahrazení osobních ztrát v učitelském sboru a ke zvládnutí velkého počtu studentů, kteří chtěli v co nejkratší době dohnat to, co okupací zameškali. Odbor architektury a pozemního stavitelství byl v poválečných letech doplněn o prof. Antonína Kuriala, prof. Bohuslava Fuchse, prof. Bedřicha Rozehnala, prof. Vincence Makovského, prof. Miloslava Kopřivu a prof. Aloise Krále. Prvním poválečným rektorem České vysoké školy technické v Brně byl zvolen architekt prof. Jaroslav Syřiště.

Nový zákon o vysokých školách z května 1950 zavedl fakultní zřízení a začlenil příbuzné ústavy do kateder jako základních pracovišť. Původní odbory byly povýšeny na fakulty. Na Fakultě architektury a pozemního stavitelství vzniklo z někdejších 11 ústavů 5 kateder. Na fakultách byly vytvořeny nově organizované děkanáty, došlo k ustavení fakultních rad (později vědeckých rad) a fakulty začaly pracovat na novém základě.

Díky vlivu osobnosti prof. Bohuslava Fuchse nedošlo ke zrušení fakulty a jejímu začlenění do tehdejší Vojenské akademie, ale k 1. září 1956 byla obnovena brněnská technika v téměř celém původním rozsahu s novým názvem Vysoké učení technické v Brně. V čele školy byl od roku 1958 architekt prof. Vladimír Meduna. V roce 1960 byla Fakulta architektury a pozemního stavitelství sloučena s Fakultou inženýrského stavitelství v nově ustavenou Fakultu stavební. Prvním děkanem Fakulty stavební byl architekt prof. Zdeněk Alexa.

V polovině sedmdesátých let byla zvažována prospěšnost studia architektury v rámci jednotné Fakulty stavební. Sloučením fakult nebylo dosaženo očekávaného zkvalitnění výuky oboru architektury a stavby měst, neboť nebyly dostatečně respektovány specifické potřeby výchovy architektů. Proto byla v roce 1976 vyčleněním ze stavební fakulty ustanovena samostatná Fakulta architektury se studijním oborem architektura a územní plánování. Prvním děkanem fakulty byl jmenován doc. František Bartek. V průběhu konce sedmdesátých a v osmdesátých letech byla jmenována řada dalších profesorů fakulty. Od roku 1987 byl děkanem prof. Miroslav Martinek.

Po listopadu 1989 byl zvolen novým děkanem Fakulty architektury prof. Ivan Ruller. Začala cesta zásadní reorganizace. Byla přijata nová koncepce studia architektury a změněna struktura fakulty. Z původních kateder byly vytvořeny ústavy a zaveden nový dvoustupňový model studia - bakalářský a magisterský. V roce 1994 stanul v čele fakulty děkan prof. Alois Nový. Podařilo se více otevřít školu odborné veřejnosti a navázat kontakty s domácími i zahraničními spolupracovníky. Od roku 2000 vedl fakultu doc. Josef Chybík. Škola prošla další reorganizací, došlo ke vzniku nových pracovišť - ateliérů, ústavů a center. V roce 2006 převzal vedení školy prof. Vladimír Šlapeta, aby zúročil zkušenosti z pražské techniky. Fakulta prošla řadou strukturálních změn, posílila svoji pozici na mezinárodním poli a navázala spolupráci s IIT v Chicagu. V letech 2014 – 2018 vedl školu doc. Jan Hrubý. Po legislativních nesrovnalostech se podařilo fakultu stabilizovat a postupně reorganizovat za vzniku nových pracovišť a příchodu mladých pedagogů.