Na závěr semestru před zápočtovým týdnem se na cestu vypravila jen skupina skalních příznivců moderní architektury, kterým byla odměnou nejen prohlídka legendárních staveb, ale také možnost autentického zážitku jako nocleh v desavském Bauhausu či koncert v berlínské filharmonii. V našem programu nebyly jen sto let staré domy, ale i čerstvě dokončené realizace.
Od brněnské fakulty jsme se vypravili ve středu 24. dubna a naší první zastávkou bylo až sídliště Hellerau, kde stojí Tessenowova nadčasová katedrála pro divadlo a hudbu. Do Festspielhaus (1912) přilákaly Dalcrozovy nové metody nejen Alberta Jeannereta, ale i jeho mladšího bratra Charlese (poději známého jako Le Corbusier). Štědrý mecenáš Karl Schmidt v Hellerau realizoval také první zahradní město (1909) na evropském kontinentu. Hermann Muthesius se při navrhování nechal silně ovlivnit anglickými příklady stejně jako se Schmidtova továrna na nábytek inspirovala hnutím Arts&Crafts. Zdejší atmosféru zahradního města může dodnes závidět většina českých satelitních čtvrtí. Cílem prvního dne cesty byla Saská Kamenice, kde jsme se ubytovali v modernistické transformátorovně (1928) přestavěné na hostel. Předtím nás však čekala prohlídka vily továrníka Esche (1902) od belgického architekta Henry van der Velde, což byl ředitel výmarské školy, který v roce 1919 přizval Waltera Gropia a předal mu její vedení, čímž se datuje založení Bauhausu. Vila Herberta Escheho představovala nevídaný krok k modernímu způsobu bydlení. Rodina stýkající se nejvýznačnějšími umělci své doby si také oblíbila nejnovější technologie a nechala si do domu dovést čtyři kilometry z města elektřinu, postavit garáž pro dva automobily a mramorová koupelna měla rozlohu 60 m2. Velde měl neomezený rozpočet a mohl tak celý dům promyslet do nejmenšího detaily včetně šatů pro paní domu a dýmky pro pána domu. Po válce prošli majitelé i vila mnoha útrapami. Dnes kromě prohlídek a společenských akcí můžete ve vile také povečeřet, neboť ve Veldově přístavku z roku 1911 se nachází michelinská restaurace. Na závěr dne zbyl čas navštívil spolkovou banku (2004) od katalánského architekta Josepa Lluis Matea a brněnského malíře Petra Kvíčaly, který vstupní lobby opatřil stropní malbou. Milým překvapení a potvrzením, že letos celé Německo žije Bauhausem, byla skutečnost, že v bance nabízeli výroční stříbrné mince od Bastiana Prillwitze, na níž jsou vyobrazeny všechny námi naplánované stavb. Po ubytování v transformátorovně Wanderer-Werke (1928) od Wagner-Poltrock jsme se vypravili na noční obhlídku města, kam velké množství turistů ke škodě obou stran příliš nezavítá. Centrální náměstí ovládly anonymní obchodní domy. Určitou tvář si ponechala obchodní galerie Roten Turm (2000) od Hanse Kollhoffa situovaná přímo naproti radnici. Obchodní dům Schocken (1928) od Mericha Mendelsohna před pěti lety pečlivě zrekonstruovali stuttgartští Auer Weber a slouží dnes jako saské archeologické muzeum. Při obhlídce města jsme pochopitelně nemohli ani obří Marxovu bustu a ocenit kongresovou architekturu NDR. Mezi současné realizace se řadí rozšíření hlavního vlakového nádraží (2016) od berlínského ateliéru Grüntuch Ernst.
Ve čtvrtek 25. dubna nás čekala cesta přes Lipsko do Desavy. O možnost ubytování v čerstvě zrekonstruované škole Bauhaus je nebývale velký zájem, takže naší výpravě nezbýval jiný než čtvrteční termín. Jinak bychom po Chemnitz logicky zamířili do Výmaru.
V lipském Gassi museum jsme navštívili výstavu věnovanou Bauhausu v Sasku, která byla otevřena před týdnem. V expresionistické budově muzea mají na schodištích vitrážová okna od malíře Josefa Alberse, který byl zprvu žákem a později také profesorem na Bauhausu. Na výstavě jsme se kromě úzkého propojení Bauhausu s Výmarem dozvěděli také, že sem bylo v roce 1932 zvažováno přestěhovat školu z Desavy. Kromě výstavy byl čas prohlédnout si kostel sv. Trojice (2012) od bratrů Schulzových, železniční zastávku (2012) od Maxe Dudlera a továrnu BMW (2005) od Zahy Hadid.
V Desavě jsme podle doporučení profesora Šváchy zamířili rovnou k pavlačovým domům (1930) od Hannese Meyera, který byl druhým a možná nejméně doceněným ředitelem Bauhausu. Pak následovala plejáda Gropichových realizací v Desavě. Ze sedmi mistrovských domů byl před několika dny dokončen poslední pro Vasilije Kandinskeho. V některých místnostech ještě dosychaly barvy na stěnách. Bylo vidět, že šlo o ateliér malíře, který rád experimentoval. V každé místnosti použil jiné kombinace. Nebál se ani zlaté a stříbrné. Restauraci Kornhaus (1930) od Carla Fiegera jsme měli možnost zažít za soumraku při večeři na terase s výhledem na Labe. Ubytováním ve škole Bauhaus v samostatných pokojích s balkony by se dal náš výlet považovat za naplněný. Silnější zážitek si lze z Bauhausu těžko odnést, pokud máte stavbu sami pro sebe a obýváte ji podobně jako studenti před devadesáti lety. Naopak rozestavěné muzeum Bauhausu (2019) od González Hinz Zabala bylo spíše zklamáním, ale třeba se podaří od zářijového otevření reputaci proskleného kvádru zachránit.
V pátek 26. dubna jsme si prohlédli zbývající části školy a přesunuli se do Výmaru za Henrym van der Veldem, kde celá legenda Bauhaus vznikla. Výmar byl nejen azylem univerzitních vzdělanců, duchovním centrem a místem politických reforem, ale také místem usilujícím o spříznění umění a řemesel, čemuž měl na počátku 20. století napomoci secesní architekt Velde, který si na předměstí Výmaru postavil vlastní dům s ateliérem (1908). Za použití místního kamene utvářel vnitřní dispozice šité přímo po potřeby své početné rodiny. Asymetrický vnější vzhled je důsledkem toho, že dům skutečně vznikal zevnitř. Podobně byla koncipována také Uměleckoprůmyslová škola (1906), kde je vše podřízeno velkým ateliérům s rozptýleným severním osvětlením. Výsledkem toho je téměř industriální vzhled školní budovy zbavené přebytečného dekoru. Veldeho škola však prošla u příležitosti výročí tak dokonalou rekonstrukcí, až se zbavila historických stop a nyní působí jako novostavba. V při vstupu do školy vyrostla abstraktní replika slavné Gropiovy kanceláře (1923) od Herberta Bayera, která původně vznikla velkou výstavu Bauhausu ve Výmaru. Na zadním dvoře za školou se pak ukrývá rekonstruovaný malířský ateliér (1886) Alberta Brendela, který dnes slouží jako kavárna s prodejnou knih a hned vedle ve dvou ocelovo-skleněných kostkách sídlí fakulta architektury a urbanismu (2008) postavená podle projektu AV1 Architekten.
Na začátku dubna otevřené Bauhaus museum (2019) od Heike Hanada a Benedikt Tonon zažívá nájezdy návštěvnost, až se nedostává lístků. Stejně tak se muzeu nedostává okolních úprav a řady dalších detailů potřebných pro plné zprovoznění. Betonové muzeum svým vzhledem zvenčí odpovídá okolním kamenným institucím. V noci se však na budově rozsvítí tenké pásky evokující funkcionalistická pásová okna a dávají tušit celkovou pokrokovost myšlenek Bauhausu a také moderní expozice ukrývající se uvnitř. Po ubytování v expresionistické hostelu Maxim Gorki (1926) od Johannese O. Bergera jsme si při večerní prohlídce města stihli prohlédnout knihovnu Bauhaus univerzity (2005) od mnichovských Meck Architekten a knihovnu vévodkyně Anny Amalie (2005) od profesorky Hilde Barz-Malfatti.
V sobotu 27. dubna nás čekal dlouhý přesun do Berlína s krátkou zastávkou v Postupimi, kde jsme si v univerzitním campusu prohlédli sluneční pozorovatelnu (1922) od Ericha Mendelsohna. Einsteinova věž je první významnější a zároveň nejvýznamnější realizací tohoto německého expresionisty. Da
Zpráva z cesty za Bauhausem 2019
Zatímco v Čechách si stoleté výročí založení školy Bauhaus jen skromně připomněla pražská GJF, tak u našich západních sousedů probíhají po celý rok velké oslavy, křtí se nové publikace, otevírají expozice i celá muzea. Proto letošní zahraniční cesta FA VUT směřovala po lince Výmar-Desava-Berlín, tedy míst, kde škola Bauhaus vznikla, zažila rozmach a musela být zavřena.Na závěr semestru před zápočtovým týdnem se na cestu vypravila jen skupina skalních příznivců moderní architektury, kterým byla odměnou nejen prohlídka legendárních staveb, ale také možnost autentického zážitku jako nocleh v desavském Bauhausu či koncert v berlínské filharmonii. V našem programu nebyly jen sto let staré domy, ale i čerstvě dokončené realizace.
Od brněnské fakulty jsme se vypravili ve středu 24. dubna a naší první zastávkou bylo až sídliště Hellerau, kde stojí Tessenowova nadčasová katedrála pro divadlo a hudbu. Do Festspielhaus (1912) přilákaly Dalcrozovy nové metody nejen Alberta Jeannereta, ale i jeho mladšího bratra Charlese (poději známého jako Le Corbusier). Štědrý mecenáš Karl Schmidt v Hellerau realizoval také první zahradní město (1909) na evropském kontinentu. Hermann Muthesius se při navrhování nechal silně ovlivnit anglickými příklady stejně jako se Schmidtova továrna na nábytek inspirovala hnutím Arts&Crafts. Zdejší atmosféru zahradního města může dodnes závidět většina českých satelitních čtvrtí. Cílem prvního dne cesty byla Saská Kamenice, kde jsme se ubytovali v modernistické transformátorovně (1928) přestavěné na hostel. Předtím nás však čekala prohlídka vily továrníka Esche (1902) od belgického architekta Henry van der Velde, což byl ředitel výmarské školy, který v roce 1919 přizval Waltera Gropia a předal mu její vedení, čímž se datuje založení Bauhausu. Vila Herberta Escheho představovala nevídaný krok k modernímu způsobu bydlení. Rodina stýkající se nejvýznačnějšími umělci své doby si také oblíbila nejnovější technologie a nechala si do domu dovést čtyři kilometry z města elektřinu, postavit garáž pro dva automobily a mramorová koupelna měla rozlohu 60 m2. Velde měl neomezený rozpočet a mohl tak celý dům promyslet do nejmenšího detaily včetně šatů pro paní domu a dýmky pro pána domu. Po válce prošli majitelé i vila mnoha útrapami. Dnes kromě prohlídek a společenských akcí můžete ve vile také povečeřet, neboť ve Veldově přístavku z roku 1911 se nachází michelinská restaurace. Na závěr dne zbyl čas navštívil spolkovou banku (2004) od katalánského architekta Josepa Lluis Matea a brněnského malíře Petra Kvíčaly, který vstupní lobby opatřil stropní malbou. Milým překvapení a potvrzením, že letos celé Německo žije Bauhausem, byla skutečnost, že v bance nabízeli výroční stříbrné mince od Bastiana Prillwitze, na níž jsou vyobrazeny všechny námi naplánované stavb. Po ubytování v transformátorovně Wanderer-Werke (1928) od Wagner-Poltrock jsme se vypravili na noční obhlídku města, kam velké množství turistů ke škodě obou stran příliš nezavítá. Centrální náměstí ovládly anonymní obchodní domy. Určitou tvář si ponechala obchodní galerie Roten Turm (2000) od Hanse Kollhoffa situovaná přímo naproti radnici. Obchodní dům Schocken (1928) od Mericha Mendelsohna před pěti lety pečlivě zrekonstruovali stuttgartští Auer Weber a slouží dnes jako saské archeologické muzeum. Při obhlídce města jsme pochopitelně nemohli ani obří Marxovu bustu a ocenit kongresovou architekturu NDR. Mezi současné realizace se řadí rozšíření hlavního vlakového nádraží (2016) od berlínského ateliéru Grüntuch Ernst.
Ve čtvrtek 25. dubna nás čekala cesta přes Lipsko do Desavy. O možnost ubytování v čerstvě zrekonstruované škole Bauhaus je nebývale velký zájem, takže naší výpravě nezbýval jiný než čtvrteční termín. Jinak bychom po Chemnitz logicky zamířili do Výmaru.
V lipském Gassi museum jsme navštívili výstavu věnovanou Bauhausu v Sasku, která byla otevřena před týdnem. V expresionistické budově muzea mají na schodištích vitrážová okna od malíře Josefa Alberse, který byl zprvu žákem a později také profesorem na Bauhausu. Na výstavě jsme se kromě úzkého propojení Bauhausu s Výmarem dozvěděli také, že sem bylo v roce 1932 zvažováno přestěhovat školu z Desavy. Kromě výstavy byl čas prohlédnout si kostel sv. Trojice (2012) od bratrů Schulzových, železniční zastávku (2012) od Maxe Dudlera a továrnu BMW (2005) od Zahy Hadid.
V Desavě jsme podle doporučení profesora Šváchy zamířili rovnou k pavlačovým domům (1930) od Hannese Meyera, který byl druhým a možná nejméně doceněným ředitelem Bauhausu. Pak následovala plejáda Gropichových realizací v Desavě. Ze sedmi mistrovských domů byl před několika dny dokončen poslední pro Vasilije Kandinskeho. V některých místnostech ještě dosychaly barvy na stěnách. Bylo vidět, že šlo o ateliér malíře, který rád experimentoval. V každé místnosti použil jiné kombinace. Nebál se ani zlaté a stříbrné. Restauraci Kornhaus (1930) od Carla Fiegera jsme měli možnost zažít za soumraku při večeři na terase s výhledem na Labe. Ubytováním ve škole Bauhaus v samostatných pokojích s balkony by se dal náš výlet považovat za naplněný. Silnější zážitek si lze z Bauhausu těžko odnést, pokud máte stavbu sami pro sebe a obýváte ji podobně jako studenti před devadesáti lety. Naopak rozestavěné muzeum Bauhausu (2019) od González Hinz Zabala bylo spíše zklamáním, ale třeba se podaří od zářijového otevření reputaci proskleného kvádru zachránit.
V pátek 26. dubna jsme si prohlédli zbývající části školy a přesunuli se do Výmaru za Henrym van der Veldem, kde celá legenda Bauhaus vznikla. Výmar byl nejen azylem univerzitních vzdělanců, duchovním centrem a místem politických reforem, ale také místem usilujícím o spříznění umění a řemesel, čemuž měl na počátku 20. století napomoci secesní architekt Velde, který si na předměstí Výmaru postavil vlastní dům s ateliérem (1908). Za použití místního kamene utvářel vnitřní dispozice šité přímo po potřeby své početné rodiny. Asymetrický vnější vzhled je důsledkem toho, že dům skutečně vznikal zevnitř. Podobně byla koncipována také Uměleckoprůmyslová škola (1906), kde je vše podřízeno velkým ateliérům s rozptýleným severním osvětlením. Výsledkem toho je téměř industriální vzhled školní budovy zbavené přebytečného dekoru. Veldeho škola však prošla u příležitosti výročí tak dokonalou rekonstrukcí, až se zbavila historických stop a nyní působí jako novostavba. V při vstupu do školy vyrostla abstraktní replika slavné Gropiovy kanceláře (1923) od Herberta Bayera, která původně vznikla velkou výstavu Bauhausu ve Výmaru. Na zadním dvoře za školou se pak ukrývá rekonstruovaný malířský ateliér (1886) Alberta Brendela, který dnes slouží jako kavárna s prodejnou knih a hned vedle ve dvou ocelovo-skleněných kostkách sídlí fakulta architektury a urbanismu (2008) postavená podle projektu AV1 Architekten.
Na začátku dubna otevřené Bauhaus museum (2019) od Heike Hanada a Benedikt Tonon zažívá nájezdy návštěvnost, až se nedostává lístků. Stejně tak se muzeu nedostává okolních úprav a řady dalších detailů potřebných pro plné zprovoznění. Betonové muzeum svým vzhledem zvenčí odpovídá okolním kamenným institucím. V noci se však na budově rozsvítí tenké pásky evokující funkcionalistická pásová okna a dávají tušit celkovou pokrokovost myšlenek Bauhausu a také moderní expozice ukrývající se uvnitř. Po ubytování v expresionistické hostelu Maxim Gorki (1926) od Johannese O. Bergera jsme si při večerní prohlídce města stihli prohlédnout knihovnu Bauhaus univerzity (2005) od mnichovských Meck Architekten a knihovnu vévodkyně Anny Amalie (2005) od profesorky Hilde Barz-Malfatti.
V sobotu 27. dubna nás čekal dlouhý přesun do Berlína s krátkou zastávkou v Postupimi, kde jsme si v univerzitním campusu prohlédli sluneční pozorovatelnu (1922) od Ericha Mendelsohna. Einsteinova věž je první významnější a zároveň nejvýznamnější realizací tohoto německého expresionisty. Da
Vložil | Šmídek Petr, MgA. Ing.arch. PhD. |
---|---|
Vloženo dne |