Společná schůzka byla naplánována v sobotu po poledni před vlastním ateliérem Arno Brandlhubera na ulici Brunnenstraße 9, kde nás Johana Krejčí provedla volně přístupnou galerií, zadním dvorem a po předloženém schodišti jsme také vystoupali do horních pater, kde jsme si mohli prohlédnout modely všech známých Brandlhuberových projektů a realizací. Mezinárodní věhlas tohoto tvůrce potvrzuje fakt, že profesor Brandhuber vede ateliér na curyšské ETH a jednu z prvních monografií zpracoval holandský historik Bart Lootsma, který se na brněnské fakultě představil hned následující týden v rámci cyklu Are we architects? Druhou stavbou, kterou byla herecká akademie Ernst Buch od vídeňského ateliéru bratří Ortnerů, vybral Michal Gomboš v blízkosti berlínského severního nádraží Nordbahnhof, kde v současnosti probíhá rozsáhlá bytová i administrativní výstavba, ale nezapomíná se ani na kulturu. Rekonstrukce a dostavba dřevěného translucentního kvádru ukrytá v městském vnitrobloku (a pochopitelně vzešlá z architektonické soutěže) byla otevřená i o víkendu a nechali nás nahlédnout do zázemí budoucích herců. Tato nízkonákladová realizace Ortnerů je echem jejich rané tvorby z konce 60. let, kdy jako spoluzakladatelé Haus-Rücker-Co performovali v ulicích Vídně. Přesun k hlavnímu nádraží zpestřily stavby Jana Kleihuese a jeho ministerstvo bezpečnosti, které je největší stavbou realizovanou v poválečném Německu, a jeho otce Josefa P. Kleihuese, který přestavěl hlavové nádraží Hamburger Bahnhof na respektovanou galerii. U této postmoderní rekonstrukce byla naše další zastávka, neboť po jejím boku si Lenka Blechová vybrala výškovou budovu nového sídla energetické společnosti 50Hertz. Před čtyřmi lety představil tento vítězný projekt na brněnské fakultě osobně Mark Jenewein z vídeňského studia Love. Tomáš Gilar si vybral hlavní železniční uzel v Berlíně od hamburského ateliéru von Gerkan, Marg und Partner, jejichž odvážná ocelo-skleněná konstrukce se klene přes velkorysé lobby i nástupní peróny. Okolí nádraží vyrůstají další a další administrativní bloky proměňující původní louku k nepoznání. Eva Rušarová představila nedalekou dostavbu policejní stanice a požární zbrojnice od místního ateliéru Sauerbruch Hutton, kteří historizující objekt z režného zdiva obestavěli barevnými skleněnými panely přecházejícími od temně rudé do světle zeleného odstínu. Ze stejného místo jsme si mohli také prohlédnout novostavbu ministerstva vnitra od pražského rodáka Ivana Reimanna. Nikola Slámová vybrala v teprve v září otevřený projekt Futuria (Domu budoucnosti) od mladého berlínského ateliéru Richter Musikowski. Tento futuristicky vzhlížející objekt přitahuje natolik pozornost místních, že se na prohlídku stojí dlouhá fronta, takže jsme si museli vystačit v venkovní obhlídkou celoskleněného pláště a obdivovat odvážně vyklonzolavané části nad oběma protilehlými vstupy. Kamil Gross představil budovu Říšského sněmu zrekonstruovaného britským architektem Normanem Fosterem. Kromě napínavého průběhu soutěže zmínil také řadu inovativních technických řešení nejznámější světové high-tech kanceláře. Individuální prohlídku této stavby si někteří studenti ponechali až na pondělí, abychom za světla ještě stihli dokončit společnou sobotní prohlídku první poloviny naplánovaných staveb. V průběhu celé exkurze bylo zajímavé sledovat příběh dávno zmizelé berlínské zdi, jejíž otisk zůstal je v podobě dlážděných pásů. Rozdělení města však stále zůstává na domech stále patrné. Tereza Tomanová si vybrala pomník všem v Evropě zavražděným Židům od amerického dekonstruktivisty Petera Eisenmana. Obloha byla zatažená a povrch tisíců betonových stél v blízkosti Braniborské brány se lehce rosil, což přispělo k ještě tíživější atmosféře, kterou má tato instalace vzbuzovat. Z depresivního pole jsme se přesunuli do rozzářeného zábavního Sony Center od chicagského architekta s německými kořeny Helmuta Jahna. Anna Kotlabová si vybrala evropskou centrálu japonského výrobce elektroniky, která je jednou z mála výjimek s celoskleněným pláštěm. Jinak si berlínský stavební úřad nekompromisně trvá nanejvýš polovičním prosklení a zbytek fasády by měl ideálně tvořit kamenný obklad. Na poslední sobotní stavbu jsme se museli přesunout metrem na slavnou zastávku ZOO, kde v polovině 50. let vznikl podle projektu Paula Schwebese a Hanse Schoszbergera polyfunkční objekt Bikini-Haus. Klára Walterová si tento dům vybrala, neboť jej nedávno rozšířil a odvážně zastřešil mnichovský architekt Andreas Hild. Sobotní obchůzku jsme zakončili v protilehlém pamětním kostele císaře Viléma od Egon Eiermanna, kde zrovna začínal Bachův varhanní recitál.
Druhý den byla schůzka u bytového domu na ulici Joachimsstraße 3 od architekta Jürgena Meyera H, který je zástupcem nevelké skupiny německých organických architektů. Jeho skulpturálně ztvárněné stavy zaujaly Lucii Bartlovou, která nám popsala příběh domu i dispozice, kam jsme z pochopitelných důvodů nemohli nahlédnout. Neméně zajímavý pohled byl na protější stavební jámu s osmi jeřáby, kde švýcarští Herzog&deMeuron staví celý městský blok, jehož součástí je legendární umělecký squat Tacheles. Opodál probíhá rekonstrukcí Forum am Museuminsel, na který z velké části dohlíží ateliér Davida Chipperfielda. V blízkosti muzejního ostrova jsme si také vysvětlili význam filantropa Jamese Simona, který nejenže podporoval umělce, ale také nechal zbudovat nemocnice a investoval do technologického rozvoje. Následně nás Martina Trlicová dovedla k archeologickému centru od stuttgartského ateliéru Harris+Kurrle. Cihelná budova, která sama vyhlíží jako z dávných dob, čeká na rozšíření Bode-Musea, aby se dokončila východní strana nového náměstí a vznikl tak důstojný vstup do archeologického centra. Jitka Pešková si vybrala Centrální knihovnu Humboldtovy univerzity od Maxe Dudlera. Strohá kamenná stavba s přísně symetrickým centrálním sálem dává tušit, že se člověk ocitá v katedrále vědění. Přes brzké nedělní dopoledne se během naší krátké návštěvy kapacita čtenářských míst rychle zaplňovala. Denis Matějíček si pro svůj výklad vybral kryté sloupořadí Galerie Jamese Simona od londýnského architekta Davida Chipperfielda. Kromě letos otevřeného vstupního pavilonu jsme si také mohli od stejného autora prohlédnout také rekonstrukci a dostavbu Neues Museum, ze které Chipperfield získal v roce 2011 prestižní ocenění Mies van de Rohe, a také soukromou galerii, kterou se štědrá rodina Bastien rozhodla věnovat státu a to zde letos zřídilo vzdělávací centrum. Na muzejním ostrově nelze minout Schinkelovo muzeum a připomenout všechny další okolní stavby tohoto pruského architekta. Následně nás Klára Lanžhotská provedla rozšířením Německého historického muzea od letos zesnulého amerického architekta s čínskými kořeny Ieoh Ming Peie. V proskleném lobby jsem také přečkali největší déšť a následně se přes čerstvě dokončovaný bytový dům od Rafaela Moneo na Schinkelplatz a kolem nového sídla mediálního impéria Axel Springer Verlag od Rema Koolhaase vydali na poslední tři stavby doprovázené studentskými komentáři. Šimon Doubrava si zvolil bytovou věž od Johna Hejduka, která sice nebyla postavena po roce 2000, ale význam stavby dovolil zařadit ji na seznam a rovněž dat do souvislostí s výstavbou IBA 1987 a také ochranou památek moderní architektury, neboť ještě před deseti lety hrozily této stavbě nevratné poškození, než se do diskuze na záchranu takové kapacity jako Daniel Libeskind nebo Bernard Tschumi. Zuzana Lamačková si vybrala nedalekou budovu TAZ od curyšského ateliéru E2A, kteří na fasádu použili trojúhelníkových dekor z pozinkovaných ocelových profilů. Poslední zastávkou bylo židovské muzeum od Daniela Libeskinda, které si vybrala Lucie Fojtová. Ta ale muselo odjet dřívějším spojem, takže jsme si si prohlídku dnes již čtyř Libeskindových dekonstruktivistických intervencí užít bez jejího doprovodu. Síla Libeskindovy architektury však nepotřebuje příliš komentáře. Všechny jeho dnešní realizace jsou slabší odvozeninou jeho berlínského muzea, které by měli navštívit nejen příznivci dekonstruktivistické architektury, ale všichni, aby si připomenuli příběh uplynulého století.
Závěrečné referáty z berlínské exkurze budou součástí souhrnné publikace Tři cesty do Německa 2019, kde se objeví poznatky ze všech tří letošních zahraničních exkurzí a poslouží tak dalším zájemcům, kteří by se chtěli vypravit za současnou architekturou našeho západního souseda.
Cesta za soudobou architekturou do Berlína 2019
První listopadový víkend proběhla v rámci volitelného předmětu Architektura XXI. století exkurze studentů 1. ročníku MSP za současnými berlínskými stavbami. V roce, kdy si připomínáme stoleté výročí založení školy Bauhaus a třicet let pádu berlínské zdi, jsme se do německé metropole vypravili již potřetí. Úkolem studentů bylo zvolit si podle vlastního vkusu a preferencí jeden dům postavený po roce 2000 a ten pak ostatním na místě formou krátkého referátu představit. Program byl zcela v rukou studentů, kteří si museli zajistit dopravu, ubytování i vzájemně koordinovat výběr staveb, aby nebyly příliš daleko od sebe a dalo vše projít pěšky během jednoho víkendu.Společná schůzka byla naplánována v sobotu po poledni před vlastním ateliérem Arno Brandlhubera na ulici Brunnenstraße 9, kde nás Johana Krejčí provedla volně přístupnou galerií, zadním dvorem a po předloženém schodišti jsme také vystoupali do horních pater, kde jsme si mohli prohlédnout modely všech známých Brandlhuberových projektů a realizací. Mezinárodní věhlas tohoto tvůrce potvrzuje fakt, že profesor Brandhuber vede ateliér na curyšské ETH a jednu z prvních monografií zpracoval holandský historik Bart Lootsma, který se na brněnské fakultě představil hned následující týden v rámci cyklu Are we architects? Druhou stavbou, kterou byla herecká akademie Ernst Buch od vídeňského ateliéru bratří Ortnerů, vybral Michal Gomboš v blízkosti berlínského severního nádraží Nordbahnhof, kde v současnosti probíhá rozsáhlá bytová i administrativní výstavba, ale nezapomíná se ani na kulturu. Rekonstrukce a dostavba dřevěného translucentního kvádru ukrytá v městském vnitrobloku (a pochopitelně vzešlá z architektonické soutěže) byla otevřená i o víkendu a nechali nás nahlédnout do zázemí budoucích herců. Tato nízkonákladová realizace Ortnerů je echem jejich rané tvorby z konce 60. let, kdy jako spoluzakladatelé Haus-Rücker-Co performovali v ulicích Vídně. Přesun k hlavnímu nádraží zpestřily stavby Jana Kleihuese a jeho ministerstvo bezpečnosti, které je největší stavbou realizovanou v poválečném Německu, a jeho otce Josefa P. Kleihuese, který přestavěl hlavové nádraží Hamburger Bahnhof na respektovanou galerii. U této postmoderní rekonstrukce byla naše další zastávka, neboť po jejím boku si Lenka Blechová vybrala výškovou budovu nového sídla energetické společnosti 50Hertz. Před čtyřmi lety představil tento vítězný projekt na brněnské fakultě osobně Mark Jenewein z vídeňského studia Love. Tomáš Gilar si vybral hlavní železniční uzel v Berlíně od hamburského ateliéru von Gerkan, Marg und Partner, jejichž odvážná ocelo-skleněná konstrukce se klene přes velkorysé lobby i nástupní peróny. Okolí nádraží vyrůstají další a další administrativní bloky proměňující původní louku k nepoznání. Eva Rušarová představila nedalekou dostavbu policejní stanice a požární zbrojnice od místního ateliéru Sauerbruch Hutton, kteří historizující objekt z režného zdiva obestavěli barevnými skleněnými panely přecházejícími od temně rudé do světle zeleného odstínu. Ze stejného místo jsme si mohli také prohlédnout novostavbu ministerstva vnitra od pražského rodáka Ivana Reimanna. Nikola Slámová vybrala v teprve v září otevřený projekt Futuria (Domu budoucnosti) od mladého berlínského ateliéru Richter Musikowski. Tento futuristicky vzhlížející objekt přitahuje natolik pozornost místních, že se na prohlídku stojí dlouhá fronta, takže jsme si museli vystačit v venkovní obhlídkou celoskleněného pláště a obdivovat odvážně vyklonzolavané části nad oběma protilehlými vstupy. Kamil Gross představil budovu Říšského sněmu zrekonstruovaného britským architektem Normanem Fosterem. Kromě napínavého průběhu soutěže zmínil také řadu inovativních technických řešení nejznámější světové high-tech kanceláře. Individuální prohlídku této stavby si někteří studenti ponechali až na pondělí, abychom za světla ještě stihli dokončit společnou sobotní prohlídku první poloviny naplánovaných staveb. V průběhu celé exkurze bylo zajímavé sledovat příběh dávno zmizelé berlínské zdi, jejíž otisk zůstal je v podobě dlážděných pásů. Rozdělení města však stále zůstává na domech stále patrné. Tereza Tomanová si vybrala pomník všem v Evropě zavražděným Židům od amerického dekonstruktivisty Petera Eisenmana. Obloha byla zatažená a povrch tisíců betonových stél v blízkosti Braniborské brány se lehce rosil, což přispělo k ještě tíživější atmosféře, kterou má tato instalace vzbuzovat. Z depresivního pole jsme se přesunuli do rozzářeného zábavního Sony Center od chicagského architekta s německými kořeny Helmuta Jahna. Anna Kotlabová si vybrala evropskou centrálu japonského výrobce elektroniky, která je jednou z mála výjimek s celoskleněným pláštěm. Jinak si berlínský stavební úřad nekompromisně trvá nanejvýš polovičním prosklení a zbytek fasády by měl ideálně tvořit kamenný obklad. Na poslední sobotní stavbu jsme se museli přesunout metrem na slavnou zastávku ZOO, kde v polovině 50. let vznikl podle projektu Paula Schwebese a Hanse Schoszbergera polyfunkční objekt Bikini-Haus. Klára Walterová si tento dům vybrala, neboť jej nedávno rozšířil a odvážně zastřešil mnichovský architekt Andreas Hild. Sobotní obchůzku jsme zakončili v protilehlém pamětním kostele císaře Viléma od Egon Eiermanna, kde zrovna začínal Bachův varhanní recitál.
Druhý den byla schůzka u bytového domu na ulici Joachimsstraße 3 od architekta Jürgena Meyera H, který je zástupcem nevelké skupiny německých organických architektů. Jeho skulpturálně ztvárněné stavy zaujaly Lucii Bartlovou, která nám popsala příběh domu i dispozice, kam jsme z pochopitelných důvodů nemohli nahlédnout. Neméně zajímavý pohled byl na protější stavební jámu s osmi jeřáby, kde švýcarští Herzog&deMeuron staví celý městský blok, jehož součástí je legendární umělecký squat Tacheles. Opodál probíhá rekonstrukcí Forum am Museuminsel, na který z velké části dohlíží ateliér Davida Chipperfielda. V blízkosti muzejního ostrova jsme si také vysvětlili význam filantropa Jamese Simona, který nejenže podporoval umělce, ale také nechal zbudovat nemocnice a investoval do technologického rozvoje. Následně nás Martina Trlicová dovedla k archeologickému centru od stuttgartského ateliéru Harris+Kurrle. Cihelná budova, která sama vyhlíží jako z dávných dob, čeká na rozšíření Bode-Musea, aby se dokončila východní strana nového náměstí a vznikl tak důstojný vstup do archeologického centra. Jitka Pešková si vybrala Centrální knihovnu Humboldtovy univerzity od Maxe Dudlera. Strohá kamenná stavba s přísně symetrickým centrálním sálem dává tušit, že se člověk ocitá v katedrále vědění. Přes brzké nedělní dopoledne se během naší krátké návštěvy kapacita čtenářských míst rychle zaplňovala. Denis Matějíček si pro svůj výklad vybral kryté sloupořadí Galerie Jamese Simona od londýnského architekta Davida Chipperfielda. Kromě letos otevřeného vstupního pavilonu jsme si také mohli od stejného autora prohlédnout také rekonstrukci a dostavbu Neues Museum, ze které Chipperfield získal v roce 2011 prestižní ocenění Mies van de Rohe, a také soukromou galerii, kterou se štědrá rodina Bastien rozhodla věnovat státu a to zde letos zřídilo vzdělávací centrum. Na muzejním ostrově nelze minout Schinkelovo muzeum a připomenout všechny další okolní stavby tohoto pruského architekta. Následně nás Klára Lanžhotská provedla rozšířením Německého historického muzea od letos zesnulého amerického architekta s čínskými kořeny Ieoh Ming Peie. V proskleném lobby jsem také přečkali největší déšť a následně se přes čerstvě dokončovaný bytový dům od Rafaela Moneo na Schinkelplatz a kolem nového sídla mediálního impéria Axel Springer Verlag od Rema Koolhaase vydali na poslední tři stavby doprovázené studentskými komentáři. Šimon Doubrava si zvolil bytovou věž od Johna Hejduka, která sice nebyla postavena po roce 2000, ale význam stavby dovolil zařadit ji na seznam a rovněž dat do souvislostí s výstavbou IBA 1987 a také ochranou památek moderní architektury, neboť ještě před deseti lety hrozily této stavbě nevratné poškození, než se do diskuze na záchranu takové kapacity jako Daniel Libeskind nebo Bernard Tschumi. Zuzana Lamačková si vybrala nedalekou budovu TAZ od curyšského ateliéru E2A, kteří na fasádu použili trojúhelníkových dekor z pozinkovaných ocelových profilů. Poslední zastávkou bylo židovské muzeum od Daniela Libeskinda, které si vybrala Lucie Fojtová. Ta ale muselo odjet dřívějším spojem, takže jsme si si prohlídku dnes již čtyř Libeskindových dekonstruktivistických intervencí užít bez jejího doprovodu. Síla Libeskindovy architektury však nepotřebuje příliš komentáře. Všechny jeho dnešní realizace jsou slabší odvozeninou jeho berlínského muzea, které by měli navštívit nejen příznivci dekonstruktivistické architektury, ale všichni, aby si připomenuli příběh uplynulého století.
Závěrečné referáty z berlínské exkurze budou součástí souhrnné publikace Tři cesty do Německa 2019, kde se objeví poznatky ze všech tří letošních zahraničních exkurzí a poslouží tak dalším zájemcům, kteří by se chtěli vypravit za současnou architekturou našeho západního souseda.
Vložil | Šmídek Petr, MgA. Ing.arch. PhD. |
---|---|
Vloženo dne |