Ing. arch. Marek Štěpán: Vše začalo tím, že se na mě obrátil Mirek Mixa, majitel automatů na kávu. Jeho kolega má pěknou vilu. Dozvěděl se, že jsem ji dělal já, a chtěl by taky takovou, nebo lepší. Tak to byl první impulz. Zadání znělo jasně: „Chtěl bych dům, ve kterém můžu žít co nejvíce venku a vyhrál by cenu.“
Potkali jsme se ve chvíli, kdy jsem byl vyčerpaný z budování firmy Freedomky. Nechybělo málo a Mirek si naši spolupráci rozmyslel. Říkal si: „Co je to za vyhořelého týpka?“ Ale nevzdal to. Vybrali jsme jeden z jeho dvou pozemků. Zvítězil ten menší a složitější v centru Nového Jičína.
Proces byl poměrně jednoduchý. Pozemek měl okolo 500 m2. V momentě, kdy by se tam umístil klasický dům uprostřed, by ze zahrady nezbylo nic. Zajímavá byla sousedská vazba. Na sousedním pozemku totiž bydlí investorova bývalá žena. Museli jsme tedy přistoupit k nekonvenčnímu řešení.
Vznikl návrh, Mirek jej akceptoval. Rozpracovali jsme dokumentaci pro stavební povolení a nastala první anabáze. Povolování trvalo dva a půl roku. Vyskytly se různé překážky, ale ta největší a zároveň nejbizarnější vynikala. Před vjezdem do garáže se nachází trojúhelníková plocha o rozměrech asi 3 m2, která byla osázena čtyřmi rostlinami placenými z fondu Evropské unie. Žádné rostlinky jsem tam ale fyzicky nikdy neviděl. Pokud tam byly, tak už zemřely. Nicméně to byla nepřekonatelná překážka, vstupovat přes tento prázdný prostor, natož po něm jezdit. Problém jsme překonali pororoštovou lávkou, díky které jsme získali stavební povolení. Po nabytí stavebního povolení padla udržitelnost dotace parku a problém přestal existovat. Takže největším problémem stavby byla imaginární papírová situace.
MŠ: Vila nese motiv řeckého volného atria bez podpěr, kde je střecha vyspádována pryč z něj. Spodní patro je těžké z monolitického betonu, na něj pak navazuje lehká dřevěná část z lepených dřevěných panelů, což je princip užívaný po staletí. Kvůli vysoké hladině tlakové podzemní vody jsme použili vzdušník, další stará známá věc. Je to v podstatě průchozí chodba, do které se může dostat voda, ale nedostane se už dál do domu.
Atrium se stává jádrem domu. Život rodiny se odehrává venku víc, než je zvykem. Takže zadání bylo splněno. A oni opravdu venku žijí.
Dispozice se odehrává na jedné vstupní ose – vstup, zádveří, schodiště, krb. Linka protínající dům je podpořena osvětlením a materiálem. Například beton, ze kterého jsou vylity schody, podporuje pohyb nahoru.
MŠ: Dům má dva vstupy. Jeden hospodářský, když potřebuju něco vyřešit na zahradě nebo uvítat návštěvu, aniž by šla skrz dům. Druhý, hlavní vstup přímo do interiéru se nachází pod vítacím balkónem ve spodní části.
Když jsem o projektu uvažoval, představoval jsem si přirozený dům. Žádné spekulace, kalkul nebo sofistikované záležitosti. Celé je to o přirozeném pohybu, pocitu a světle. Dům reaguje na terén, který je svažitý. Atrium je o necelé patro výše než vstup a ložnicová část je o pár stupínků nad spodní částí. Není to úplně raumplan, ale reakce na terén.
Teď mě napadla skvělá historka z debat o interiéru. Z koupelny je výstup na trojúhelníkový balkónek, ze kterého můžou vítat návštěvy. Mirek se mě ptal: „Proč bych měl chodit z koupelny ven?“ Já si přesně nepamatuju svou odpověď, ale prý jsem řekl: „Koukáš se rád do zrcadla, když si čistíš zuby?“ „No ne…“ „Představ si, že vyjdeš s kartáčkem v puse ven, díváš se směrem do města, na ulici, kdo jde kolem… a cestou z koupelny ochutnáš čerstvou jahodu. Den jde dál. Není to skvělá představa?“ Takové detaily a zážitky si pamatuje on.
Když jsem mu chtěl rozproudit krev na kontrolním dni, tak jsem přijel s dvěma kelímky kávy od konkurenční firmy. To ho zaručeně rozparádilo a mohli jsme pokračovat. Žádný problém už pak nebyl problémem.
MŠ: Jde vidět z obýváku do ložnice nebo sauny, nicméně odlesky skel zajišťují soukromí. Průnik do okolního světa probíhá skrz laťování.
MŠ: Když už bylo vše hotové, jel jsem kolem se svou 11letou dcerou a stavili jsme se na kafe. Dopadlo to tak, že tam dcera zůstala tři dny. Říkala: „Mně se tady líbí. Jeď domů sám.“
Jazykové korekce: Mgr. Kristýna Cimalová
Foto: BoysPlayNice
Příběh vnitřní krajiny - rozhovor s architektem Markem Štěpánem
„Chci dům, ve kterém budu žít víc venku, bude alespoň takový, jako má Radek, a vyhraje cenu.“ Takto jednoduché zadání bylo na začátku projektu, který kvůli imaginární situaci málem nedostal stavební povolení a nakonec získal ocenění Stavba roku 2021.
Rozhovor s autorem vily Vnitřní krajina v Novém Jičíně Markem Štěpánem:
Ing. arch. Adéla Šoborová: Jak jste se k projektu dostal? Jak celý proces probíhal? Co vše vás provázelo na cestě k dokonalému výsledku?
Potkali jsme se ve chvíli, kdy jsem byl vyčerpaný z budování firmy Freedomky. Nechybělo málo a Mirek si naši spolupráci rozmyslel. Říkal si: „Co je to za vyhořelého týpka?“ Ale nevzdal to. Vybrali jsme jeden z jeho dvou pozemků. Zvítězil ten menší a složitější v centru Nového Jičína.
Proces byl poměrně jednoduchý. Pozemek měl okolo 500 m2. V momentě, kdy by se tam umístil klasický dům uprostřed, by ze zahrady nezbylo nic. Zajímavá byla sousedská vazba. Na sousedním pozemku totiž bydlí investorova bývalá žena. Museli jsme tedy přistoupit k nekonvenčnímu řešení.
Vznikl návrh, Mirek jej akceptoval. Rozpracovali jsme dokumentaci pro stavební povolení a nastala první anabáze. Povolování trvalo dva a půl roku. Vyskytly se různé překážky, ale ta největší a zároveň nejbizarnější vynikala. Před vjezdem do garáže se nachází trojúhelníková plocha o rozměrech asi 3 m2, která byla osázena čtyřmi rostlinami placenými z fondu Evropské unie. Žádné rostlinky jsem tam ale fyzicky nikdy neviděl. Pokud tam byly, tak už zemřely. Nicméně to byla nepřekonatelná překážka, vstupovat přes tento prázdný prostor, natož po něm jezdit. Problém jsme překonali pororoštovou lávkou, díky které jsme získali stavební povolení. Po nabytí stavebního povolení padla udržitelnost dotace parku a problém přestal existovat. Takže největším problémem stavby byla imaginární papírová situace.
Následovalo provádění stavby a výběr dodavatele. Dodavatelé Mirka přemlouvali, aby projekt hodil do koše a postavil si normální dům. Už byl načatý, ale naštěstí se do projektu zamiloval a nevzdal se idey. Jedna jediná stavební firma se chytla. Za což jsem rád, protože to byl další krok a mohlo se začít stavět. Stavba probíhala 3 roky. První setkání proběhlo v roce 2012.
AŠ: Z čeho vila vychází? Je dům inspirován nějakými známými principy?
Atrium se stává jádrem domu. Život rodiny se odehrává venku víc, než je zvykem. Takže zadání bylo splněno. A oni opravdu venku žijí.
Dispozice se odehrává na jedné vstupní ose – vstup, zádveří, schodiště, krb. Linka protínající dům je podpořena osvětlením a materiálem. Například beton, ze kterého jsou vylity schody, podporuje pohyb nahoru.
Zajímavým prvkem je i fasáda do ulice. Dům se zdál při pohledu z ulice příliš hmotný. Proto tam vznikl asi 70 cm široký květník, ze kterého vyrůstá zeleň a plynule navazuje na živý plot sousedního pozemku. Tím se dům rozdělil na horizontální pruhy.
AŠ: Zaujal mě vstup v horní části pozemku. Taková úzká ulička vedoucí do atria. Vždy jsem přes ni nakukovala, když jsem šla kolem.
Když jsem o projektu uvažoval, představoval jsem si přirozený dům. Žádné spekulace, kalkul nebo sofistikované záležitosti. Celé je to o přirozeném pohybu, pocitu a světle. Dům reaguje na terén, který je svažitý. Atrium je o necelé patro výše než vstup a ložnicová část je o pár stupínků nad spodní částí. Není to úplně raumplan, ale reakce na terén.
Teď mě napadla skvělá historka z debat o interiéru. Z koupelny je výstup na trojúhelníkový balkónek, ze kterého můžou vítat návštěvy. Mirek se mě ptal: „Proč bych měl chodit z koupelny ven?“ Já si přesně nepamatuju svou odpověď, ale prý jsem řekl: „Koukáš se rád do zrcadla, když si čistíš zuby?“ „No ne…“ „Představ si, že vyjdeš s kartáčkem v puse ven, díváš se směrem do města, na ulici, kdo jde kolem… a cestou z koupelny ochutnáš čerstvou jahodu. Den jde dál. Není to skvělá představa?“ Takové detaily a zážitky si pamatuje on.
Když jsem mu chtěl rozproudit krev na kontrolním dni, tak jsem přijel s dvěma kelímky kávy od konkurenční firmy. To ho zaručeně rozparádilo a mohli jsme pokračovat. Žádný problém už pak nebyl problémem.
Je pravda, že naše vzájemná spolupráce byla příjemná. Zavládlo porozumění. Problém byl spíš s dodavateli oken, interiéru atd.
AŠ: Jakou úlohu hraje atrium? Jak tam fungují průhledy?
Atrium je velmi silné, má tvar elipsy a funguje jako sjednocující prvek. Pomyslné jádro domu je opravdu tam. V jídelně je sice taková malá ozvěna středobodu ve formě světlíku, nicméně v porovnání s atriem menší. Atrium doslova táhne lidi ven.
AŠ: Balkon ve spodní části prozrazuje, co se v domě děje. Jaká je jeho role?
MŠ: Balkon je vlastně jediný exteriérový prostor na veřejné vnější straně. Je poměrně velký a je to jediný prostor/prvek, který je orientován do ulice. Proto je důležitý. Kromě koupelny na něj navazuje i dámská pracovna.
AŠ: Už jste naznačil pár principů interiéru. Jak je to s materiálovým řešením?
MŠ: Celý interiér je monochromní z běleného smrku. Jediným kontrastním prvkem je černá kuchyňská linka a dveře. Nábytek a zdi jsou schválně dělané z měkkého dřeva, aby zdi a nábytek byly ze stejného materiálu. Naopak podlaha je z tvrdého dubu.
AŠ: Krásně to všechno do sebe zapadá. Měkké stěny, tvrdé desky. Dalším dominantní prvkem je dekorovaná stěna v ložnici. Jaký ta má příběh?
MŠ: Jedná se o vestavěnou šatní skříň přes celou stěnu, na které je silueta Beskyd s Lysou horou. Plocha je rozdělená dvěma barvami a je celá perforovaná. Po rožnutí vypadá jako noční obloha plná hvězd s červeně zářícím vysílačem. Není to jen dekorace, ale slouží jako tlumené nerušivé osvětlení ložnice.
AŠ: Jak reagovalo okolí? Chodily kolem domu rozzlobené tetičky?
MŠ: Nejsem si jistý, zda byly tetičky rozzlobené, ale od začátku sousedé odhadovali, co to vlastně bude. Nejdřív to byla Jednota, pak letní kino. Největší vtipálci to nazvali bunkrem pohraničního opevnění. Na kontrolní den přišly dvě paní. S obrovským zadostiučiněním nám řekly: „Tak už víme, co to bude! Je to krematorium.“ Materiálové propojení beton-dřevo není úplně typické, takže vzbuzovalo různé imaginace.
AŠ: Dům tam krásně pasuje, i když je zcela odlišný od okolí.
MŠ: Když dům dostane nějaké ocenění, tak jej většinou uznají i místní a budou na něj hrdí.
AŠ: Tak třeba dostanete pozvání z radnice.
MŠ: (Směje se)
AŠ: Který moment v domě máte nejraději?
MŠ: Celý dům se stavěl kolem venkovního posezení, které je níž než terén. Vzniklo tam zákoutí s kruhovým světlíkem a venkovní kuchyní. Tento moment bych si přál mít i doma. Je to venku, schované, neprší tam a dá se tam promítat na zeď.
AŠ: Jakou příhodou byste ukončil náš rozhovor?
21. 10. 2021 Brno
Rozhovor vedla: Ing. arch. Adéla ŠoborováJazykové korekce: Mgr. Kristýna Cimalová
Foto: BoysPlayNice
| Vložil | Šoborová Adéla |
|---|---|
| Vloženo dne |