Stavby je potřeba zažívat na vlastní smysly a následně si vytvořit vlastní názor. V tomto duchu se nesla letošní exkurze za architekturou, která primárně mířila do Holandska. Tuto přímořskou zemi však dlouhodobě ovlivňují její větší sousedé Německo s Francii, což bylo patrné hned při první zastávce v muzeu Kröller-Müller ležícím v národním parku Hoge Veluwe u města Otterlo. Celý areál původně sloužil jako soukromá rezidence průmyslnické rodiny Müllerů, která v Porúří provozovala ocelárnu. Lesnatou holandskou krajinu si vybrala jako místo, kde budou vychovávat své děti. Stavbou domu přitom pověřili význačného berlínského architekta Petera Behrense, na jehož stavbu nakonec nedošlo. Z dcery německých průmyslníků Helene Kröller-Müller se na počátku 20. století stala jedna z nejmovitějších žen v Holandsku a zároveň vášnivá sběratelka nizozemského umění. Pro její sbírky ve 30. letech vybudoval belgický architekt Henry van de Velde budovu, kterou v 70. letech rozšířil Wim Quist. Kromě uměleckých sbírek nevyčíslitelné hodnoty v tomto rozlehlém areálu najdete pavilony od Aldo van Eycka, Gerrita Rietvelda, vstupní pokladny od MVRDV, restauraci od Monadnock a o krajinu dlouhodobě pečuje West8. Místo je významné nejen kumulací uměleckých děl a staveb z uplynulého století, ale konáním přelomových událostí. Na sklonku 50. let se zde konal 11. kongres CIAM, kde se mladí architekti sdružení okolo Team10 rozhodli kriticky postavit vůči Le Corbusierovým funkcionalistickým ideám a CIAM rozpustili.
Výrazný růst cen za ubytování v Amsterodamu i Rotterdamu v uplynulých letech nás přiměl k úpravě našeho harmonogramu a namísto po dvou nocích strávených ve dvou největších holandských městech jsme hledali cenově výhodnější varianty a současně mohli nahlédnout do měst, které netrpí pod náporem turistů.
První nocleh jsme strávili v centru Utrechtu naproti centrální knihovny (ZECC, 2020) a nedaleko historické radnice přestavěné podle projektu od Enrica Mirallese (EMBT, 2000). Po ubytování jsme zakončili společnou prohlídku u městského divadla (W.M.Dudok, 1941). Zatímco v parku Kröller-Müller jsme projížďku na kolech vnímali jako vhodné rozcvičení po noci strávené v autobusu, tak až v Utrechtu nám došlo, že jízdní kolo tvoří každodenní součástí v životě Holanďanů. Ve čtvrtmilionovém univerzitním městě (40000 studentů a 9000 pedagogů) je k dispozici téměř milion bicyklů. Pod budovou hlavního nádraží v Utrechtu se nachází úschovna pro více než 12500 jízdních kol (Ector Hoogstad, 2019). Také při návštěvě turistického Amsterodamu jsme měli možnost nahlédnout do povodního parkovacího domu s kapacitou 7000 jízdního kol (VenhoevenCS, 2023), kde si můžete své kolo odstavit na 24 hodin zdarma, nebo v Den Haagu s kapacitou 8000 kol (Studio Marsman, 2021) si spíše než na parkovišti připadáte jako ve výstavní galerii. Cyklistická doprava má v rovinatém Holandsku dlouhodobou tradici. K podpoře zdravého pohybu přispívá také investice do cyklostezek a bezpečné úschovy kol. Při prohlídce města jsme si uvědomili, že drtivá většina obyvatel, se pohybuje na kole, dále pak městskou hromadnou dopravou a automobily jsou v menšině. Meziměstskou dopravu zabezpečují posílené vlakové spoje. Holandská vláda vynakládá astronomické částky na rychlostní tratě a modernizaci železničních uzlů. Velkou část nových nádraží vznikla podle návrhů ateliéru Benthem Crouwel (Rotterdam 2014, Den Haag 2015, Utrecht 2016, Amsterodam 2018), který v roce 2021 také zvítězil v soutěži na nové vlakové nádraží v Brně.
Druhý den ráno jsme si na východě Utrechtu prohlédli campus největší univerzity v Holandsku a následně zamířili do Rotterdamu, kde nás odpoledne čekala prohlídka ateliéru MVRDV, jehož spoluzakladatel Winy Maas není brněnským studentům neznámý, protože v uplynulém semestru vedl na FA VUT společně se Szymonem Rozwalkou a Michalem Palaščákem hostující ateliér.
Ve zbytku času jsme si pod zataženou oblohou prošli centrum Rotterdamu, jehož historickou stopu vymazalo v květnu 1940 německé letectvo Luftwaffe, aby se místo po konci 2. světové války stalo experimentálním hřištěm pro holandské urbanisty. Koolhaasův cynický a vykořeněný vztah k místu lze právem přisuzovat tomu, do jakého místa se narodil (*1944 Rotterdam) a kde následně vyrůstal (Jakarta 1952-55, kde jeho otec podporoval vymanění se Indonésie z kolonialistického područí Holandska).
Další dvě noci jsme byli ubytovaní v Rijskwijk, což není vyhledávaná turistická destinace, ale hned vedle hostelu stojí Evropský patentový úřad (J.Nouvel, 2018), což předznamenává průmyslový charakter celé oblasti. Z nedalekého nádraží odjíždí pravidelné spoje, takže se lze za pět minut dostat na nádraží v Delftu (Mecanoo, 2018) nebo za deset minut do Den Haagu (Benthem Crouwel, 2015), čehož většina studentů po večerech využila.
Třetí den ráno nás autobus vysadil v Amsterodamu u hlavního nádraží, kam nejspíš míří všechny výpravy a zažili tak nefalšovanou turistickou tlačenici. Jakmile to bylo možné, tak jsme opustili přístav a přes IJdock (Mecanoo, 2012) zamířili k cihelné klasice Het Schip (M.de Klerk, 1920), kde dělnické bydlení a dokonalé řemeslné zpracování jdou ruku v ruce. Společně jsme prošli napříč historickým centrem od burzy (H.P.Berlage, 1903) po Rijksmuseum (Cruz y Ortiz, 2013) a do večera pak mohl každý objevovat přístavní místo podle svého tempa a vkusu. Osvědčila se kombinace futuristické přístavby Stedelijk Museum (Benthem Crouwel, 2012) s přilehlým antikvariátem Roberta Premsely, kde se podařilo nakoupit monografie Benthem Crouwel. S Amsterodamem jsme se rozloučili projížďkou po ostrově IJburg na východním předměstí, kde ještě před čtvrt stoletím rozkládala mořská zátoka IJmeer a nyní je plnohodnotnou městskou čtvrť se 20 000 obyvateli (po dokončení bude mít 45 000 obyvatel). IJburg je přitom zlomkem vizionářského projektu města Pampus pro 350 000 obyvatel, s nímž přišli již v 60. letech Broek s Bakemou.
Nedělnímu rozloučení s Holandskem předcházela krátká procházka po písečných dunách na břehu Severního moře, kde se nachází landartová instalace Nebeská klenba (J.Turrell, 1992). V poledne byla naplánována komentovaná prohlídka kostela (A.van Eyck, 1969), kde se opět potvrdilo pravidlot „nesuď stavbu pouze podle jejích vnějšího vzhledu“. Posledním navštíveným městem v Holandsku byl Hilversum, jehož moderní podobu utvářel W.M.Dudok. Sanatorium Zonnestraal (J.Duiker, 1931) ležící na jižním předměstí Hilversumu není jen perlou funkcionalistické architektury, ale také příkladem, jak se k podobným stavbám chovat do budoucnosti. V meziválečném Československu vznikaly podobně hodnotné funkcionalistické památky, ale jejich současný stav je více než žalostný. Stačí se podívat na městské lázně v Zábrdovicích (B.Fuchs, 1931) nebo lázeňský dům Machnáč v Trenčianských Teplicích (J.Krejcar, 1932).
Poslední nocleh jsme strávili na břehu Rýna v německém Düsseldorfu, odkud je to kousek do muzea v přírodě Insel Hombroich, které v 80. letech založil stavební podnikatel a mecenáš Karl-Heinrich Müller. Pro své rozrůstající se umělecké sbírky potřeboval vytvořit výstavní prostory. Rozhodl se však, že neosloví architekta, ale umělce Erwina Heericha, který zde v období 1982-94 postupně vybudoval 11 pavilonů z režného zdiva (později přibyly další stavby od původem malíře a básníka Pera Kirkebyho nebo sochaře Thomase Schütteho). Ty občas zůstávají prázdné a slouží jako průchozí exponáty. Na přelomu milénia Müller odkoupil i nedalekou vysloužilou základnu NATO, kde se za pomoci věhlasných osobností světové architektury (T.Ando, Á.Siza, R.Abraham) pokusil zopakovat podobný scénář, ale nemůže být větší rozdíl než mezi dlouhodobě pěstěnou zahradou za dohledu jednoho místního autora a narychlo revitalizované vojenské základy prostřednictvím mnoha zahraničních hvězd. V něčem to připomínalo diametrální odlišnost historického Amsterodamu a moderního Rotterdamu, kterou jsme mohli zažít o několik dní dříve.
Hlavními dvěma cíli letošní cesty architekturou byla muzea v přírodě, kde se snoubí umění a stavby s člověkem utvářenou krajinou. Dalším poznatkem také bylo, že kvalitní stavby nemusí nutně pocházet pera z architekta, ale především od člověka s citem pro místo, kompozici a materiál. Pětidenní pobyt v Holandsku byl rychlou ochutnávkou pestré nabídky současné architektury. Měl přispět k tomu, aby se studenti následně vypravili k individuálním cestám nebo zvážili možnost pracovního nebo studijního pobytu v rámci programu Erasmus+. V nabitém programu jsme museli řadu měst vynechat, což snad budeme moci napravit dříve než za osm let. Groningen, Eindhoven a Maastricht již čekají.
Cesta do Holandska 2024 - zpráva z exkurze
„Nejspíš lze "ostrov" pouze zažít - a ne popsat.“
?Karl-Heinrich Müller, zakladatel muzea Insel Hombroich
Stavby je potřeba zažívat na vlastní smysly a následně si vytvořit vlastní názor. V tomto duchu se nesla letošní exkurze za architekturou, která primárně mířila do Holandska. Tuto přímořskou zemi však dlouhodobě ovlivňují její větší sousedé Německo s Francii, což bylo patrné hned při první zastávce v muzeu Kröller-Müller ležícím v národním parku Hoge Veluwe u města Otterlo. Celý areál původně sloužil jako soukromá rezidence průmyslnické rodiny Müllerů, která v Porúří provozovala ocelárnu. Lesnatou holandskou krajinu si vybrala jako místo, kde budou vychovávat své děti. Stavbou domu přitom pověřili význačného berlínského architekta Petera Behrense, na jehož stavbu nakonec nedošlo. Z dcery německých průmyslníků Helene Kröller-Müller se na počátku 20. století stala jedna z nejmovitějších žen v Holandsku a zároveň vášnivá sběratelka nizozemského umění. Pro její sbírky ve 30. letech vybudoval belgický architekt Henry van de Velde budovu, kterou v 70. letech rozšířil Wim Quist. Kromě uměleckých sbírek nevyčíslitelné hodnoty v tomto rozlehlém areálu najdete pavilony od Aldo van Eycka, Gerrita Rietvelda, vstupní pokladny od MVRDV, restauraci od Monadnock a o krajinu dlouhodobě pečuje West8. Místo je významné nejen kumulací uměleckých děl a staveb z uplynulého století, ale konáním přelomových událostí. Na sklonku 50. let se zde konal 11. kongres CIAM, kde se mladí architekti sdružení okolo Team10 rozhodli kriticky postavit vůči Le Corbusierovým funkcionalistickým ideám a CIAM rozpustili.
Výrazný růst cen za ubytování v Amsterodamu i Rotterdamu v uplynulých letech nás přiměl k úpravě našeho harmonogramu a namísto po dvou nocích strávených ve dvou největších holandských městech jsme hledali cenově výhodnější varianty a současně mohli nahlédnout do měst, které netrpí pod náporem turistů.
První nocleh jsme strávili v centru Utrechtu naproti centrální knihovny (ZECC, 2020) a nedaleko historické radnice přestavěné podle projektu od Enrica Mirallese (EMBT, 2000). Po ubytování jsme zakončili společnou prohlídku u městského divadla (W.M.Dudok, 1941). Zatímco v parku Kröller-Müller jsme projížďku na kolech vnímali jako vhodné rozcvičení po noci strávené v autobusu, tak až v Utrechtu nám došlo, že jízdní kolo tvoří každodenní součástí v životě Holanďanů. Ve čtvrtmilionovém univerzitním městě (40000 studentů a 9000 pedagogů) je k dispozici téměř milion bicyklů. Pod budovou hlavního nádraží v Utrechtu se nachází úschovna pro více než 12500 jízdních kol (Ector Hoogstad, 2019). Také při návštěvě turistického Amsterodamu jsme měli možnost nahlédnout do povodního parkovacího domu s kapacitou 7000 jízdního kol (VenhoevenCS, 2023), kde si můžete své kolo odstavit na 24 hodin zdarma, nebo v Den Haagu s kapacitou 8000 kol (Studio Marsman, 2021) si spíše než na parkovišti připadáte jako ve výstavní galerii. Cyklistická doprava má v rovinatém Holandsku dlouhodobou tradici. K podpoře zdravého pohybu přispívá také investice do cyklostezek a bezpečné úschovy kol. Při prohlídce města jsme si uvědomili, že drtivá většina obyvatel, se pohybuje na kole, dále pak městskou hromadnou dopravou a automobily jsou v menšině. Meziměstskou dopravu zabezpečují posílené vlakové spoje. Holandská vláda vynakládá astronomické částky na rychlostní tratě a modernizaci železničních uzlů. Velkou část nových nádraží vznikla podle návrhů ateliéru Benthem Crouwel (Rotterdam 2014, Den Haag 2015, Utrecht 2016, Amsterodam 2018), který v roce 2021 také zvítězil v soutěži na nové vlakové nádraží v Brně.
Druhý den ráno jsme si na východě Utrechtu prohlédli campus největší univerzity v Holandsku a následně zamířili do Rotterdamu, kde nás odpoledne čekala prohlídka ateliéru MVRDV, jehož spoluzakladatel Winy Maas není brněnským studentům neznámý, protože v uplynulém semestru vedl na FA VUT společně se Szymonem Rozwalkou a Michalem Palaščákem hostující ateliér.
Ve zbytku času jsme si pod zataženou oblohou prošli centrum Rotterdamu, jehož historickou stopu vymazalo v květnu 1940 německé letectvo Luftwaffe, aby se místo po konci 2. světové války stalo experimentálním hřištěm pro holandské urbanisty. Koolhaasův cynický a vykořeněný vztah k místu lze právem přisuzovat tomu, do jakého místa se narodil (*1944 Rotterdam) a kde následně vyrůstal (Jakarta 1952-55, kde jeho otec podporoval vymanění se Indonésie z kolonialistického područí Holandska).
Další dvě noci jsme byli ubytovaní v Rijskwijk, což není vyhledávaná turistická destinace, ale hned vedle hostelu stojí Evropský patentový úřad (J.Nouvel, 2018), což předznamenává průmyslový charakter celé oblasti. Z nedalekého nádraží odjíždí pravidelné spoje, takže se lze za pět minut dostat na nádraží v Delftu (Mecanoo, 2018) nebo za deset minut do Den Haagu (Benthem Crouwel, 2015), čehož většina studentů po večerech využila.
Třetí den ráno nás autobus vysadil v Amsterodamu u hlavního nádraží, kam nejspíš míří všechny výpravy a zažili tak nefalšovanou turistickou tlačenici. Jakmile to bylo možné, tak jsme opustili přístav a přes IJdock (Mecanoo, 2012) zamířili k cihelné klasice Het Schip (M.de Klerk, 1920), kde dělnické bydlení a dokonalé řemeslné zpracování jdou ruku v ruce. Společně jsme prošli napříč historickým centrem od burzy (H.P.Berlage, 1903) po Rijksmuseum (Cruz y Ortiz, 2013) a do večera pak mohl každý objevovat přístavní místo podle svého tempa a vkusu. Osvědčila se kombinace futuristické přístavby Stedelijk Museum (Benthem Crouwel, 2012) s přilehlým antikvariátem Roberta Premsely, kde se podařilo nakoupit monografie Benthem Crouwel. S Amsterodamem jsme se rozloučili projížďkou po ostrově IJburg na východním předměstí, kde ještě před čtvrt stoletím rozkládala mořská zátoka IJmeer a nyní je plnohodnotnou městskou čtvrť se 20 000 obyvateli (po dokončení bude mít 45 000 obyvatel). IJburg je přitom zlomkem vizionářského projektu města Pampus pro 350 000 obyvatel, s nímž přišli již v 60. letech Broek s Bakemou.
Nedělnímu rozloučení s Holandskem předcházela krátká procházka po písečných dunách na břehu Severního moře, kde se nachází landartová instalace Nebeská klenba (J.Turrell, 1992). V poledne byla naplánována komentovaná prohlídka kostela (A.van Eyck, 1969), kde se opět potvrdilo pravidlot „nesuď stavbu pouze podle jejích vnějšího vzhledu“. Posledním navštíveným městem v Holandsku byl Hilversum, jehož moderní podobu utvářel W.M.Dudok. Sanatorium Zonnestraal (J.Duiker, 1931) ležící na jižním předměstí Hilversumu není jen perlou funkcionalistické architektury, ale také příkladem, jak se k podobným stavbám chovat do budoucnosti. V meziválečném Československu vznikaly podobně hodnotné funkcionalistické památky, ale jejich současný stav je více než žalostný. Stačí se podívat na městské lázně v Zábrdovicích (B.Fuchs, 1931) nebo lázeňský dům Machnáč v Trenčianských Teplicích (J.Krejcar, 1932).
Poslední nocleh jsme strávili na břehu Rýna v německém Düsseldorfu, odkud je to kousek do muzea v přírodě Insel Hombroich, které v 80. letech založil stavební podnikatel a mecenáš Karl-Heinrich Müller. Pro své rozrůstající se umělecké sbírky potřeboval vytvořit výstavní prostory. Rozhodl se však, že neosloví architekta, ale umělce Erwina Heericha, který zde v období 1982-94 postupně vybudoval 11 pavilonů z režného zdiva (později přibyly další stavby od původem malíře a básníka Pera Kirkebyho nebo sochaře Thomase Schütteho). Ty občas zůstávají prázdné a slouží jako průchozí exponáty. Na přelomu milénia Müller odkoupil i nedalekou vysloužilou základnu NATO, kde se za pomoci věhlasných osobností světové architektury (T.Ando, Á.Siza, R.Abraham) pokusil zopakovat podobný scénář, ale nemůže být větší rozdíl než mezi dlouhodobě pěstěnou zahradou za dohledu jednoho místního autora a narychlo revitalizované vojenské základy prostřednictvím mnoha zahraničních hvězd. V něčem to připomínalo diametrální odlišnost historického Amsterodamu a moderního Rotterdamu, kterou jsme mohli zažít o několik dní dříve.
Hlavními dvěma cíli letošní cesty architekturou byla muzea v přírodě, kde se snoubí umění a stavby s člověkem utvářenou krajinou. Dalším poznatkem také bylo, že kvalitní stavby nemusí nutně pocházet pera z architekta, ale především od člověka s citem pro místo, kompozici a materiál. Pětidenní pobyt v Holandsku byl rychlou ochutnávkou pestré nabídky současné architektury. Měl přispět k tomu, aby se studenti následně vypravili k individuálním cestám nebo zvážili možnost pracovního nebo studijního pobytu v rámci programu Erasmus+. V nabitém programu jsme museli řadu měst vynechat, což snad budeme moci napravit dříve než za osm let. Groningen, Eindhoven a Maastricht již čekají.
| Vložil | Šmídek Petr, MgA. Ing.arch. PhD. |
|---|---|
| Vloženo dne |