Chudoba přestává být především problémem tzv. globálního Jihu, ale se stoupající intenzitou se toto téma skloňuje i v debatách týkajících se globálního Severu. Jednou z příčin je klimatická změna, která přináší nečekané hrozby. Sucho, povodně, znečištění, degradace půdy mají negativní dopad na zdraví, produktivitu a životní podmínky lidí, což může vést k prohlubování chudoby. Chudí lidé mají zároveň omezené zdroje a možnosti, jak se s těmito problémy vyrovnat. Ateliér Jana Mléčky si položil stejnou otázku jako německý ekonom Siegen Helge Peukert: jak radikální musíme být, abychom jako lidstvo mohli nadále žít na Zemi? Peukert sestavil několik radikálních tezí, jejichž naplnění by mělo odvrátit termofyzikální ohrožení lidstva. Studenti Jana Mléčky hledali odpověď, co jejich uplatňování znamená pro architekturu. 

Globální válečné konflikty, jako občanská válka v Sýrii a brutální napadení Ukrajiny Ruskem, vyvolaly obrovskou humanitární krizi, jejíž důsledky pocítila v doposud nezvyklé míře také Evropa. Ateliér Oleksie Bykova se ale zaměřil na situaci zničené Ukrajiny po ukončení bojů a hledal strategie, které by měly napomoci obnově země – měst, infrastruktury, ale také architektonického dědictví, které je fyzickým zdrojem kulturní identity národa. 

Rozšiřování spektra hrozeb a z toho vyplývající nejistoty s sebou nese radikalizaci politických postojů a nahrává populistickým lídrům. Součástí oslabování demokratického systému může být i posilování vlivu korporátních společností, které se můžou snažit o navyšování své moci na úkor státu a jeho institucí. Co by taková ztráta možnosti prosazovat veřejný zájem skrze fungující stát a jeho suplování v podobě korporátní utopie mohlo způsobit, vykresluje ateliér Jaroslava Sedláka. 

Základní úvahou ateliéru Szymona Rozwalkyho je konstatování, že jako jen stěží můžeme aspirovat na to, že se nám podaří chudobu vymýtit. Chudobu bychom spíše než chybu nebo dočasnou abnormalitu měli považovat za nedílnou součást našeho světa. Chudoba má mnoho tváří a naší povinností, stejně jako architektury, je neztrácet vůči ní citlivost.  

Zamýšlení se nad rolí architektury v při řešení složitých sociálních problémů je nedílnou součástí tohoto procesu a výstava „Vektor chudoby“ chce být toho součástí. 

Výstava „Vektor chudoby“ sdílí společné téma s výstavou „Chudoba“, které se odehrává v Galerii výtvarného umění v Havlíčkově Brodě a Horácké galerii v Novém Městě na Moravě a vznikla pod kurátorským dohledem Barbory Ilič, Michala Konečného a Stanislava Bilera. Obě výstavy sdílejí společné téma, jímž je chudoba, ale zkoumají ho z různých úhlů pohledu a v odlišných kontextech. „Vektor chudoby“ se zaměřuje na vztah architektury a chudoby, s důrazem na to, jak architektura ovlivňuje životy lidí žijících v chudobě a jak může přispět k řešení této problematiky. Výstava „Chudoba“ se naopak zabývá chudobou v širším společenském a historickém kontextu, a to s důrazem na reflexi tohoto tématu v umění od baroka po současnost. Obě výstavy na sebe vzájemně odkazují, protože společně vytvářejí komplexní obraz problematiky chudoby, který zahrnuje jak její fyzické projevy v architektuře a urbanismu, tak i její kulturní a sociální aspekty.